Vánoce pod psa

Vánoce pod psa

Vcházíme dveřmi do prázdné místnosti s židlemi po stranách. Umělý vánoční stromeček v rohu, po stěnách jmelí a ozdobené borové větvičky, všude obrázky psů a koček. Ale ne ty obrázky, co znáte z internetu. Kostra kočky, trávicí ústrojí psa, plakát „Co dělat, když váš pes sežere čokoládu“ a podobně. A hlavně silný zápach dezinfekce. Jsme v čekárně u veterinářky Kuňákové a jsou Vánoce. Takhle to tady vypadá každé Vánoce. Vím to, protože mě sem Velkej každé Vánoce vodí. Protože jsem blbej pes a vždycky něco vyvedu. Dneska jsem třeba sežral čokoládu.

„Pane Koubku, ten váš pes už další rok asi nepřežije.“

„No jo, je to trumbera starej!“ směje se Velkej.

„Ale ne, vy dobře víte, co myslím.“

Velkej dobře ví, co doktorka Kuňáková myslí. Já to taky vím, ale já si myslím svoje. Jenom vy to nevíte. Tak poslouchejte.

U nás doma jsou teď čtyři lidi: Velkej, Velká, Malej a Malá. Předtím s námi bydlela ještě Stará, ale to tu ještě nebyla Malá. Když Stará umřela, to jsou dneska tři roky a něco, tak se mi dost ulevilo a myslím, že nejenom mně. Jak ta mi pořád ubližovala! Teda, asi. Těžko říct. Ona takhle sedí v tom svým křesle, vyschlá jak švestka, tu svoji smradlavou kostkovanou deku přes kolena, čumí na zprávy, nadává na politiku, na drahotu, na všechno. Pak vstane, tak vstanu taky, jdu s ní, dívat se, co se děje, snažím se být co nejblíž u nohou a najednou bam! Pravačkou o mě zakopne, levačkou mě trefí, až odletím do skříně.

„Maminko, nekopejte do toho psa, prosím vás.“ No jo, Velkej, ten se mě aspoň občas zastane. Ale není to zadarmo.

„Pletl se mi pod nohy, mamlas! A ty mi nic neříkej, Romane! Nic mi neříkej! Podívej se, jak žijete! S Mařenkou po sobě štěkáte každý večer! Věčně nejsi doma! Kdovíkde lítáš a rodina je sama doma. To můj Karel, ten byl vždycky o půl třetí doma. Ty mi tak budeš něco vyčítat!“

„Dejte pokoj aspoň na Vánoce, prosím vás. Dobře víte, že se snažíme našetřit na barák, tak holt pracuju až do večera. Teď už to není tak, že vám ve dvě padla a jdete domů, ale to vy nikdy nepochopíte. A ten pes – ten za to už vůbec nemůže!“

„Cos to řekl?! Ty chceš říct, že jsme se flákali? Že jsme nedřeli jak soumaři, jenom abychom zaplatili byt a Marie nešla do manželství zadlužená až po uši? Tohle si podle tebe zasloužím?“

„Tohle nemá cenu. Pojď, Pišto, jdem pryč.“

Nemělo to cenu, tak jsem šel. A hned jsem taky spadl. Pamatuju si jenom probuzení ve veterinární ordinaci a nějaké světlo do očí. Prý otřes mozku, nic to není. Možná za to Stará fakt nemohla. Za ten kopanec, myslím. Pak se o mě dva dny báli, tak ani nedutali. Ale pak, až jsem dokázal zase chodit rovně, tak se Velkej s Velkou fakt pohádali a chudák Malej brečel u sebe v pokoji. Zašel jsem za ním, tak se aspoň usmál. Je to hloupé takhle říct o člověku, ale fakt se mi trochu ulevilo, když na jaře Stará umřela. Hlavně tadyhle na boku se mi ulevilo. Myslel jsem, že se to spraví i mezi Velkejma, jenomže to už Velká měla břicho a víte, jak to je. Ona unavená, on vystresovaný, stačilo maličko a už to zas jelo. Malej to taky vycítí, takže vyšiluje a je to ještě horší. Aspoň mě ale nikdo nekopal. Když se pak Malá o dalších Vánocích narodila, tak jsem si říkal, že by mohl být klid. No jo, jenomže to bych to zas nesměl zvojtit. Jsem takový blbec zvědavý, jak říká Velkej.

Takže on si vzal moji uslintanou držku do dlaní a povídá: „Pišto, hlídej tady doma Simonku, já zatím dojdu pro kapra.“

Tak si sedám u postýlky, Velká s Malým koukají na bednu, Malá spí. Mám důležitý úkol! Hlídám! Slyším, jak Velkej otevírá dveře, zavolá něco na rozloučenou a odchází. Jenomže on říkal, že pro něco zajímavého jde! Tak to ne, přece tam nemůže ven jít sám! Co kdyby se mu něco stalo? Vybíhám z obýváku, skáču přes předsíň a ještě tak tak stihnu proklouznout na chodbu, než se dveře zabouchnou. Aha, tak nestihnu. Na chodbu to stihla jenom pravá přední tlapa a pak se dveře zabouchly. Vyju, až uvadají barborky na stole. Z tlapy mi kape krev.

Velkej mě utěšuje: „Prosím tě, to nic není. Hlavně nepanikař, Marie.“ Aha, tak to neutěšoval mě, ale Velkou. Té se to nezdá.

„Víš co, radši tam s ním zajeď, ať mu to blbě nesroste.“

„A co kapr?“

„No, tak budou Vánoce bez kapra. Na to ještě nikdo neumřel.“

Veterinářka mi to trochu narovnala a dala do dlahy. Takže místo mrtvého kapra mají polomrtvého psa. Zbytek Vánoc strávím vleže u Malé, bolavá tlapa ovázaná, stejně sotva chodím. Velkej a Malej mě pořád hladí, i Velká se občas přijde pomazlit. Naučil jsem se takovou fintu. Když se na sebe začnou tvářit kysele a vypadá to, že si zase vjedou do vlasů kvůli tomu baráku, tak zkusím vstát a udělat pár kroků. To vždycky jeden z nich potichu řekne sleduj ho a myslí si, že je asi neslyším, jasně, pes a neslyší, a já vstanu a trochu se mi třesou nohy a udělám pár kroků a pak se zase svalím na koberec. No jo, trochu přehrávám, ale ono to funguje.

Za měsíc jsem se uzdravil a všecko začalo nanovo. Hádky, slzy, práskání dveřmi. Do toho Malej začal v září chodit do školy, dokonce se párkrát v noci počůral. No bože, tak mu nařežte novinami jako mně. A takhle pořád dokola, až do zimy. Ještě že jsou ty Vánoce. Jenomže Vánoce, to zase smrdí průšvihem – Malá se poprvé zvedla a začala sama chodit. A všichni z toho totálně paf. To je toho, já chodil už v pěti týdnech! A ještě něco – taky jsem u toho nezničil celý byt, jako tadyhle princezna.

„Jé, Romane, dívej, ona jde ke stromečku!“

„Asi se jí líbí světýlka.“

„A neměli bychom ji chytit?“

„No jo, už jdu… Simonko, ne!“

Víte, co se stane, když spadne vánoční stromeček na zem? Nic moc, rozsypané jehličí, pár rozbitých baněk. Ale víte, co se stane, když spadne vánoční stromeček na stůl, na kterém stojí adventní věnec se čtyřmi hořícími svíčkami? Tak. Stůl pryč, koberec pryč, stěny černé, v parketách voda, mísa s bramborovým salátem rozbitá. Jo, a pes pořezaná tlama, protože ten salát se sklem sežral, idiot. Tlapa mi od loňska srostla, už ani nepajdám, no tak mám zavázanou hubu a musí mě krmit. Nemají čas řešit, kde a za co koupí pozemek, a dokonce ani kdo nechal na zemi špinavé ponožky (nebudu vás napínat: byl to Velkej). Teď musí jeden krmit mě a druhý Malou. A když nás nekrmí, tak se snaží uklidit ten binec po požáru. Jo, kdeže loňské Vánoce bez kapra jsou, letos je to bez salátu, bez mísy, bez koberce a bez tapet. V lednu už jsem ty protivné kaše nemohl ani vidět, roztrhal jsem si obvazy a začal žrát normálně, bolest nebolest, hádky nehádky.

„Maruško, podívej se na toho blbce, beztak mohl takhle žrát už dávno a jenom nás zneužíval.“ Maruško. Takhle jí už dlouho neřekl.

„Něco mě napadlo, Marie. Víš, jak jsme se dívali na ten pozemek v Bítýšce?“

„Ten s tou zahradou z kopce u řeky?“

„Jo, tak já jenom přemýšlím, jak by tam Pišta přežil, s tou svojí povahou. Vždyť on by tam spadl do Svratky a utopil se!“

„Počkej, ale tobě se ten pozemek strašně líbil!“

„No, strašně. Byl nejmíň hrozný z těch šesti, co jsme viděli, to je tak všechno. Já, když si pomyslím, kolik tam je práce a nervů všude, tak se mi do toho skoro až nechce.“

„No jo, ale tady asi zůstat nemůžeme.“

„No…asi ne. Jasně, že ne. Domeček, to musí být, že jo.“

Ten loňský rok byl takový nějaký…jiný. Malej si zvykl ve škole, Velcí se hádali už jenom tehdy, když Velkej přišel pozdě z práce, prostě se to nějak dalo přežít. O stavbě už se tolik nemluvilo, domluvili se, že ještě rok počkají.

Jenomže na Vánoce se to stalo. Zase. Když necháte dvouleté dítě samotné, pak se nedivte, že začne dělat psí kusy. Doslova. Že si přisune židličku ke kuchyňské lince a vyleze na ni. Na židličku, ale pak i na tu linku. A leze dál, až do skříňky, kde maminka schovává na talíři vanilkové rohlíčky.

Jenomže i když jste malé dítě, může se stát, že dvířka od skříňky nevydrží vaši váhu a utrhnou se s vámi. To pak padáte z metru a půl rovnou na zem a nejspíš se zabijete, nebo si aspoň hrozně ublížíte. Pokud zrovna pod vámi právě nestojí Pes Hrdina, který vás zachrání. Hrdina, který by rád zmínil, že byl připraven na místě právě proto, aby Malou zachránil, až bude padat. Ale bohužel to zmínit nemůže, protože ve skutečnosti tam čekal, až nějaký ten rohlíček upadne i pro něj. No, ale důležitý je výsledek, že? Malá spadla do měkkého a dvířka v její ruce taky. Malé se nic nestalo, dvířkům taky ne, jenom psí záda pod nimi nějak povolila a já jsem si v tu chvíli fakt myslel, že jsem se rozpadl na dva psí kusy. Zadní nohy jsem necítil, takže jsem ani nekňučel, jenom tam ležel a nehýbal se. Veterinářka říkala, že to je asi mícha a že už jsem starý a že by bylo velké štěstí, kdyby se to zahojilo. Vánoce bez cukroví a bez zadních nohou.

„Pamatuješ, jak jsem vloni říkal, že by se Pišta na té zahradě zabil?“

„No jo.“

„Tak teď už myslím, že by se tam zabili oba,“ smál se Velkej.

„To je fakt. Hele, myslel jsi to tenkrát vážně, že se ti nechce stavět?“

„Nechce, no, ale to je jedno. Chlap musí postavit barák, jinak je k ničemu. Uvidíš, jak tam budete – budeme šťastní.“

„Jenom jestli to do té doby přežijeme. Pokaždé, když mluvíme o tom pitomém baráku, tak se hádáme. Víš – “

„Co?“

„- napadlo mě, jestli bys…jestli bychom vlastně nemohli zůstat tady.“

„Jak to myslíš, tady? Jako tady v bytě?“

„No, já už jsem si docela zvykla a třeba bys to tady taky nějak vydržel, ne?“

„Co blbneš, mně se tady líbí, já bych stavěl jenom kvůli tobě! A teda kvůli tomu, že barák holt musí být. Takže podle tebe nemusí?“

„Jasně že ne, ty trumpeto!“ Teď už se smáli oba.

Hned od jara začala Velká pracovat na částečný úvazek nebo jak se to jmenuje. Velkej má novou práci, chodí brzo domů a v pátek má volno úplně. Jednak se střídají u Malé, která ještě nechodí do školky, jednak taky musí vyměňovat podestýlku v mojí bedně, protože si nedojdu ani na záchod.

No, co vám budu povídat. Další rok uběhl jako voda a už jsou zase Vánoce. Já pořád nechodím, víte? Malá mi nosí do misky vanilkové rohlíčky, když se Velcí nedívají. Já jí za to dávám z misky trochu svých granulí. Teda, ona si je bere sama. Velcí nevidí rádi, když jím cukroví, mám ze sladkého průjem a kdo to potom uklízí, že. No, tak dneska mi Malá místo rohlíčku donesla čokoládu. Takže mě Velkej rovnou popadl a tak jsme tady, v čekárně. Doktorka Kuňáková říká, že do roka umřu. Ne kvůli čokoládě, ale kvůli zádům. Prý nepřežiju to ochrnutí. Velkej to ví. Ale já jsem vám slíbil, že to uvedu na pravou míru. Tak já vám to prozradím, ale nikde to neříkejte, hlavně Našim. Víte, když nechodím, tak se Velcí nehádají a Malej s Malou se smějou. Co když je to tak, že už mi dávno nic není, a kdybych vstal, tak můžu normálně chodit? Co když to jenom hraju? Možná, že kdybych chodil, tak by se Velcí stejně nezačali hádat, protože už si to nějak vyjasnili. Ale možná taky ne. Jsem jenom hloupý pes, než abych pokoušel štěstí. Radši zůstanu ležet a žrádlo přijde samo. A možná i nějaký ten vanilkový rohlíček.

Až vykoukne duha

Až vykoukne duha

Paddyho tvář ozdobená dvoudenním strništěm byla vzteky celá rudá, takže v zeleném leprikónském obleku vypadal jako přerostlá jahoda v trávě.

„…a v té poslední hře, to bylo co? Jak jsi mi mohla složit tu jetelovou šestku? Vždyť ti muselo být jasné, že prohraješ! A mně jsi tím zkazila kartu!”

Shauna už přes slzy ani neviděla: „Když on mi Ricky slíbil, že se budu moct přestěhovat do opravdické jeskyně s krápníkama, když mu pomůžu vyhrát.”

„Cože? Takže jste se na mě domluvili? Takže ty nejsi blbá, ty jsi prostě zlá!”

„Mně je to vážně moc líto, Paddy! Nevě-škyt-nevěděla jsem, že tě obere o celý hrnec zlata.”

„Nevěděla, nevěděla,” bručel Paddy, který se na ufňukanou bánší nedokázal dlouho zlobit.

„Dobře víš, že když je nad Brnem duha, musím na konec dát hrnec plný zlaťáků. Víš, co mi provedou, až bude –” Paddy se podíval na své předpovědní cibulové hodiny „– v sobotu duha, a ten hrnec tam nebude?”

„Nevím, dají ti důtku?”

„Důtku! Pošlou mě na Maracaibo! Víš, co to je? Nevíš! Jezero v Jižní Americe, kde furt prší! Duha každých dvacet minut! Víš, jak dlouho tam leprikón vydrží, než ho odvezou úplně vyřízeného? Dva měsíce, maximálně!”

„Ježiš, tak to jsem nevěděla, promiň!”

„No, nevěděla! Tys toho, koukám, nevěděla hodně! A věděla jsi vůbec něco?”

„No, věděla jsem, že Ricky vytáhne odněkud sedmé muchomůrkové eso, když v balíčku je jich jenom šest.”

„Počkej, takže on ještě k tomu švindloval?”

Teď pro změnu nevěděl Paddy. Nevěděl, na koho má být naštvaný dřív. Dublinský lízaný se hraje s třemi sty dvanácti kartami, není možné si zapamatovat, kolik už kterých karet šlo. Proto jsou všichni leprikóni, bánší, druidi, goblini, nixeni, dryády i hobiti odjakživa vychovávaní k čestné hře a podvod v lízaném se neodpouští. Ale ten parchant Ricky se nezastaví před ničím, jenom aby konečně vyšplouchl Paddyho z teplého místečka leprikóna pro Brno-město. A teď do toho zatáhl ještě chuděru Shaunu. Takovou hezkou holku.

„A ještě něco ti řeknu. Víš, kam tě to Ricky chce nastěhovat? Víš, kde jsou ty tvoje krápníkové jeskyně?”

„V Brně?”

„Prdlajs v Brně. V Moravském Krasu, okres Blansko! Ricky nás chce vyhnat z Brna!”

„No počkej, Blansko, to ne! Paddy, udělej něco! Já na Blansko nejsem připravená!”

Shauna s Paddym zatřásla, ale jeho hlava už jela na plné obrátky: Potřebujou ty prachy zpátky. A taky potřebujou s Rickym zatočit tak, že na to do smrti nezapomene. Ale jedno po druhém. Nejdřív peníze.

„Něco bych měl. Ale ty teď budeš dělat, co ti řeknu.”


Strážmistr Ševela zhluboka vydechl a posunul si brýle ke kořenu nosu. Zažil toho na služebně hodně, ale takové exoty ještě neviděl. Skrček v ušmudlaném zeleném saku někde z minulého století, ze zablácených tenisek se mu klubou prsty v tlustých ponožkách, očividně bezdomovec, a pěkně nalitej. Táhne z něho rum, tabák, a tak dva týdny nemyté chlapské pižmo. A ta jeho holka nebo co to je, mladá, ale hubená jak párky z Kauflandu, vlasy jí chtějí utéct z hlavy na všechny strany, a ještě k tomu je naboso a v noční košili. A brečí. A ty jejich mimózní kecy! Co s nimi?

„Tak znova: jmenujete se Patrick, ale příjmení nemáte.”

„Jo.”

„Občanku taky ne. Ani pas. A prodáváte tabák z vaší kouzelné bezedné tabatěrky.”

„Přesně tak, pane strážník.”

„A do té tabatěrky se ten tabák dostane jak?”

„No tak to je to kouzlo, logicky.”

Logicky. Dva bezďáci nabízejí smradlavou řezanku jako tabák lidem na Zvonařce. Logicky. V klobouku mají sedmadvacet korun, půl eura, osm barevných céček a zicherhajcku. Logicky. Nic takového. Pošupou okamžitě do Černovic na záchytku a nejspíš si je tam nechají v blázinci.


Paddy, zahalený v bílém županu, se procházel po pokoji léčebny a přemýšlel. Ten policajt mu trochu překazil plány, ale na Zvonařce stejně lidi tabák moc nekupovali. To tady v Černovicích kšeft s tabákem kvetl, Shauna byla skvělá pomocnice a vlastně s ní je docela sranda, když zrovna nebrečí. Prodávali hrst tabáku za jeden černodolar, místní platidlo, za které se tady kupovalo všechno. Jsou to sice samé bankovky, takže do hrnce se nehodí, ale ve směnárně ve městě si je pak v pohodě vymění za zlaté mince. Kurz je jedna ku jedné, to Paddymu potvrdil ten mladý kluk, co tady uklízí. Pacienti jim tabák rvali z ruky. Měli už skoro šest set černodolarů, takže jim do plného hrnce – rovné tisícovky zlatých mincí – chybí už jenom čtyři sta. Pozítří má být duha a už zítra je pustí domů. To by mělo klapnout. Do pokoje vešla Shauna s nějakou pacientkou.

„Libuško, to je Paddy. Má tabáku, kolik potřebuješ. Paddy, tohle je Libuška”

„Tak kolik to bude? Hrst je za dolar, za čtyři jedna zdarma.”

„Já jdu dneska domů, tak bych potřebovala zásobu. Co takhle tisíc hrstí? Uděláš mi cenu?”

Paddymu poskočilo srdce. Tisíc hrstí! Hrnec bude plný!

„Tisíc hrstí, to máme…za čtyři sta černodolarů”

„Tak jo, syp to tady,” nastavila Libuška nemocniční pytel na špinavé prádlo. Paddy obrátil tabatěrku vzhůru nohama a nechal její nekonečný obsah sypat do pytle. Libuška zatím odpočítávala desetidolarové bankovky.

„…třicet vosum, třicet devět…sakra, jedna chybí. Moment.” Vytáhla z kapsy obdélníkový kus papíru, podložku a psací pero a začala naučenými tahy svižně kreslit novou bankovku. Na papír přibývalo panorama černovického areálu, portrét stavitele Josefa Arnolda i číslice a písmena označující nominální hodnotu. Bankovka byla k nerozeznání od ostatních.

„Počkej, ty si je kreslíš?”

„No jasně! Všecičky jsou moje ruční práce! Nakreslila jsem všecky černodolary, co máš ve skříni, skrčku!”

„Takže ty si takhle za minutu nakreslíš bankovku v hodnotě deseti zlatých mincí?”

Libuška se začala smát: „Co to plácáš, trpajzliku? Jakejch zlatejch mincí? Tydle dolary maj hodnotu přesně nula celá nula, když vopustí bránu šaškecu, ty trumbero! Jsou to prachy bláznů! Ty bys tady měl ještě pobejt!”

„Ale vždyť ten mladej říkal kurz jedna ku jedné! Takže mě zase podvedli?“

Paddy si pomalu sedl na postel, tabák z tabatěrky se začal sypat na podlahu a zasypával mu nemocniční bačkory. Koutky úst měl povislé jako kokršpaněl nakopnutý do zadku, a oči se mu leskly. Z tohohle se jen tak nevyhrabe. A teď není řeč o tabáku, kterého měl už po kotníky.


Přece musí existovat cesta. Přece se teď nevzdají, když jim to se Shaunou tak jde. Mysli, Paddy, mysli, to ti vždycky šlo! Ale v hlavě se mu pořád jen přehrávala scéna, jak Libuška kreslí nádhernou novorenesanční budovu léčebny, zpaměti, se všemi detaily. Počkat, to je ono!

„Libuško, ty máš dobré oko na detaily, že jo?”

„No jo, říká se to vo mně.”

„A nechtěla by sis v sobotu udělat výlet na Stránskou skálu? Potřeboval bych, aby ses jednomu známému koukla trochu pod ruce.”


Ze štoly pod Stránskou skálou se do dálky ozýval halas a křik skvělé sobotní zábavy. Hostinský O’Borra nechápavě kroutil hlavou. Občas míval o víkendu ve své krčmě slušně živo, ale tohle tedy nezažil. Nejmíň dvě stě bytostí z Brna i z okolních okresů, vlkodlaci, hejkalové, bánší, elfové, všichni jedli, pili, řvali jeden přes druhého. Ale středem pozornosti byli ti dva leprikóni. Seděli u stolu už dvě hodiny a hráli ten svůj irský karban. O’Borra se snažil vzpomenout, odkud tyhle pidižvíky zná. No jo, minulý týden tady ti dva taky hráli, a jeden z nich odcházel dost naštvaný. Ta bánší s nimi byla taky, ale ta druhá, co nehraje, jen kouká, ta je tu určitě nová.

O’Borra se obrátil na druida, který nevzrušeně nasával na baru: „Hele, Fitzi, proč je tady zrovna dneska tak narváno?”

„Vidíš ty dva zelenáče? To jsou Paddy s Rickym. Hrají odvetu za minulou sobotu, ale dneska je to daleko větší hra. Tak se to rozkřiklo. Nikdo si to nechce nechat ujít.”

„A o co hrajou?”

„Paddy chce zpátky vyhrát hrnec zlata, co prohrál minule, a tak vsadil – teď se podrž – leprikónský opasek!”

„Leprikónský opasek! Vždyť bez něho prostě zmizí!”

„Právě. Proto je tady každý, kdo má nohy. Dívej, tohle vypadá na poslední hru.”


Paddymu tekly po čele řeky studeného potu. Balíček karet byl už odehraný, v ruce měl každý posledních pět karet a na stole byly skoro všechny žetony. Tohle může být Paddyho poslední hra. Co hra, může to být úplně poslední věc, kterou v životě udělá, pokud ho Ricky porazí. Na ruce má skvělou kartu, Prasečák: čtyři žaludové kance a eso. Větší jsou už jenom dvě kombinace. Veverka, tedy pět šiškových dam, ale to Ricky nemá, protože nejmíň dvě dámy drží Shauna. A pak Rickyho oblíbená, Houbař: postupka v muchomůrkách od esa. A to je právě ta potíž. Díval se po očku na Libušku, ale ta jenom soustředěně sledovala Rickyho.

„Sázím všechno,” zvedl Paddy hlas. Celá štola naráz ztichla. Soupeři dorovnali. Tak, teď to přijde. Čas ukázat karty. Paddy vyložil kance. Ricky muchomůrkovou desítku. To se dalo čekat. Druhý Paddyho žaludový kanec. Muchomůrkový gnóm. Třetí kanec. Muchomůrková ježibaba. Kanec. Kouzelník. Paddy vytáhl triumfálně žaludové eso. V hospodě to zahučelo, nasbírat v takhle vypjaté hře Prasečák, to se jen tak nevidí. Ricky se jenom usmál a vyložil na stůl poslední kartu. Bylo to muchomůrkové eso. Celá hospoda byla na nohou a bytosti křičeli jeden přes druhého.

„Houbař!” chechtal se Ricky Paddymu do očí, „je to fakt smůla, s takovouhle kartou prohrát!” Ricky se vítězně natáhnul po Paddyho opasku, ale najednou randál hospody prořízl Libuščin ostrý ječák:

„Moment, to eso je falešný!”

Všichni ztichli. Ricky se zarazil v půli pohybu a otočil se na Libušku, jako by si jí všiml až teď.

„Pcha, co si to dovoluješ, ty náno? Můžeš to nějak dokázat?”

„Tak zaprvé, jedno eso šlo už v sedmý hře.” Libuška sáhla efektním pohybem do hloubi kupky odehraných karet a sebejistě obrátila lícem nahoru muchomůrkové eso.”

„No a? Je jich tam přece šest,” bránil se Ricky, ale hlas se mu už trochu třásl.

„V jedenáctý pak šly hned dvě.” Jak mluvila, Libuška rovnou naslepo otáčela další esa.

„Další dvě skládala Shauna v sedmnáctý, a ještě jedno Paddy minulou hru. Takže todle je sedmý a vytáhl jsi ho zpod ubrusu před třema minutama a dvaceti sedmi sekundama, když se Paddy čučel na hodinky.” Ve štole už to zase hučelo jako v hnízdě harpyjí. Všichni křičeli, hučeli a bučeli na Rickyho, někteří na něj i házeli odpadky nebo lili pivo. Za chvíli to nevydržel a utekl z hospody ven.

„Libuško, ty jsi zlato,” rozzářil se Paddy a chystal se ji obejmout. Má zpátky svůj opasek i hrnec zlata. Navíc Ricky se už v Brně nemůže ukázat.

„Počkej s tím, myslím, že tě čeká ještě jedno překvapení, jestli jsem správně počítala. Shauno, můžeš vyložit karty?”

Jedna, druhá, třetí šišková dáma. Čtvrtá. A ještě jedna. Veverka. Shauna se na Paddyho šibalsky usmála. Vyhrála.


V malinké kuchyni poskakoval nervózně Paddy od ohniště k peci a zpátky. Musel hlídat míchaná koroptví vajíčka, ale taky nesměl připálit čerstvé kaštanové houstičky! Jestli Shauna nebude se snídaní spokojená, tenhle den se prostě nebude počítat a bude chybět zase celých tři sta pětašedesát dní, než splatí svůj opasek a hrnec zlata a nebude si je muset od Shauny pronajímat. A taky, když se Shauna dobře nají, tak aspoň nebrečí a občas se na Paddyho i usměje. Možná by se Paddy mohl přestěhovat někam blíže k Shauninu doupěti a občas by se mohli třeba večer někam projít. Možná. Paddy naložil snídani na talíř a na chvíli se zasnil. Venku se konečně dešťové mraky trochu rozestoupily a na moment vysvitlo sluníčko.

„Sakra, duha!” zakřičel Paddy, popadl hrnec zlata a vyběhl ven.

4. Puzzle a Štědrý den

4. Puzzle a Štědrý den

Poslední megaupdate!

Nejdříve čtvrtá adventní šifra, jejímž řešením není slovo, ale místo, kde se skrývá poklad. Děti spojily své síly a bez větších problémů poklad našli.

Puzzle

Pod stromečkem se letos urodilo šest šifer od dvou tvůrců. Ondra nechal naplno vyrašit svou vášeň pro čísla. Pro mě si přichystal jednoduchou šifru Čísílková, po jejímž vyluštění jsem doufal, že nedostanu jako odměnu heslo, které mi vyšlo:

Čísílková

Naštěstí ne, pokladem byly nakonec značkové pivní půlpintové sklenice. Pro Aďu nachystal počítací šifru opět z NFL, tak kdo toho už máte plné zuby, s chutí přeskakujte.


Počítací

Fajnšmekři jistě ocení i změněné logo Advěntu s použitím log konferencí AFC a NFC. Ještě pro dědu měl nachystanou čistě matematickou Rozlož a slož, do které se vloudila malá chybka, tak schválně, jestli vás to zastaví:

Rozlož a slož

Všechny Ondrovy šifry byly obtížnostně skvěle trefené, nikdo nepotřeboval nápovědu a všichni si pěkně zaluštili. To nebyl úplně případ mých šifer, které si naopak vyžádaly vícečetné nápovědy, no, co se dá dělat 🙂 Příště budu muset zase zlehčovat (anebo potrénovat příjemce):

Královna pro Aďu

Slovníková pro Ondru

Šachy pro tátu

Shodou okolností je řešením všech „mužských“ šifer (těch určených pánům) heslo, a všech „ženských“ (těch pro Aďu) místo, kde je dárek. Ale můžete to považovat taky za heslo.

3. Vladimír

3. Vladimír

I Zoo se ukázala být příliš těžká a tajenku jsme už vytloukali víceméně v interaktivním režimu, nápovědy ani nedokážu pořádně spočítat a šifra tak nebyla prohlášena královnou krásy. Dal jsem si za cíl, že další šifra bude opravdu lehká, testy to potvrdily a všechno dobře dopadlo i při „ostrém“ luštění. Děti to vzaly „pošifrovačsku“ a prohásily, že šifru dají na stojáka. To se jim nakonec povedlo, nemusely si ani sednout a tajenku nakonec vyluštil každý za sebe. Zvednuté sebevědomí, rychlé cukry za odměnu, klid. Tak by měl vypadat advent! A teď už k Vladimírovi, třetí adventní šifře. Do třetice mírně znalostní a malinko Valáško-specifická, tak snad vám nezpůsobí vážné problémy.


Vladimír

2. ZOO

2. ZOO

Bojující hvězdy nakonec hráče ošklivě popálily. Přestože děti všechna důležitá pozorování měly, nedokázaly je spojit do jednoho postupu, který by vedl k rozlousknutí tajenky. Musela přijít drobná nápověda – zopakování, co si navzájem řekly – a pak už to šlo.

Tentokrát je na řadě další znalostní šifra, která se ale asi u některých setká s odporem. Pokud nejste doménoví znalci, asi budete potřebovat internet. Ale ani tak svá tajemství šifra nevydá lacino! Děti opět ještě luští, nějaké principy už tuší, ale základní pozorování ještě neudělaly. Tak ať se vám v ZOO líbí!



ZOO

1. Bojující hvězdy

1. Bojující hvězdy

Na začátek jedna popkulturní šifra. Děti tentkorát luštily spolu, hleděly do papíru skoro celé dopoledne, mají spoustu pozorování, poznámek i nápadů, už mají pocit, že jsou „skoro tam,“ ale tajenka furt nikde. Tvrdošíjně si odmítají vzít nápovědu, všechna čest, to teda po tátovi nemají! Se zveřejněním už ale nešlo déle otálet, tak se do toho pusťte i vy, třeba budete mít více štěstí.



 
Bojující hvězdy

Už??? Už!!!

Už??? Už!!!

Advent. Čas, kdy obyčejným lidem začíná končit rok, obyčejným šifrátorům začíná končit sezóna (těm, co nejdou na Cartotrophy a dohráli nebo nehrají Lost in Hvozd už i skončila), čas, kdy Valáškům šifrovací sezóna vrcholí.

Zítra začne A2N3 (Advěnt tři), třetí díl rodinného adventního šifrování, letos opět v loňském formátu šifra per neděle plus hrst štědrovečerních bonusů. Letos bych vám i dětem rád slíbil, že šifry budou pro změnu lehké, aby je děti měly šanci vyluštit samy. Platí?
.
.
.
.
.
.
.
Ne, dělám si srandu, bude to jako vždycky!

3. až nekonečno: Mírná radost s prvky štědrosti

3. až nekonečno: Mírná radost s prvky štědrosti

Kvůli zaneprázdněnosti životem, která se neslučovala s šifrovacím rozjímáním jste přišli o předvánoční třetí adventní šifru Radost – o tu nepřijdete, ovšem jestli z ní budete mít radost, to si netroufám odhadnout. Přijdete ovšem bohužel o sluníčkové šifry 2 a 3 od Adélky, které sice stejně nebyly luštitelné z webu, ale dohromady tvořily pěknou interpretačně netriviální sérii. Dále pak jsme my všichni přišli o poslední adventní šifru Mír; myšlenka by byla, ale provedení se jaksi v tom válečném stresu nestihlo… Za to se nakupila spousta šifer štědrovečerních od tří autorů, tak snad si každý přijde na své.

Nejdříve tedy Radost, kterou Ondra s Adélkou řešili společně, ale i tak jim trvalo týden, než ji zdolali a neobešlo se to bez verbálních i fyzických nápověd. Výsledkem je, i když se to na první pohled nezdá, opět místo, kde se ukrývá dárek:

Morse

Dále společná štědrovečerní šifra ode mě pro Ondru a mého tátu – Zákeřná matematika. Ta jim dala zabrat poprvé při řešení úloh, podruhé u luštění konečného výsledku:

Zákeřná matematika

Teď přichází na řadu nápadovka pro Adélku, která ji chudinku zmátla natolik, že to skončilo zase fyzickými nápovědami:

Nápadovka

A z mé dílny nakonec ještě úloha pro Magdu. Ani ta se nechtěla poddat zadarmo a vyžádala si popostrčení:

Spojovací

Ondrovy šifry byly pestré, zajímavé a obtížnostně krásně trefené. Ve všech vycházejí hesla. Šifra pro mě měla nápad hodný opravdové herní šifry. Pozor je tam drobná chybka nebo dvě, ale luštění to nebrání:

Mapy

Ondrova pro mámu jednoduchá a čistá:

Jména

A pro sestru opět sportovní, pro nefanoušky asi nezáživná, ale Adélka se s ní s chutí a s mobilem porvala:

Dresy

Adélce se s malinkou dopomocí podařilo vytvořit šifru pro bráchu, která ho potrápila, ale nakonec padla. Vám prozradím, že tentokrát specifické znalosti potřebovat nebudete.

Steelers

Nakonec je tady ještě Adélčina šifra pro mě, bohužel jen první půlka, druhá se v povánočním shonu vytratila. Druhá půlka sestávala z obrázku morčete a mřížky 3×6 očíslované po řádcích od 1 do 18. Některé formulace jsou opravdu zábavné.

Seznam

Myslím, že z obou dětí nám vyrůstají nejenom luštiči, ale i slušní tvůrci šifer. A to je letos vše, tak užívejte zbytek roku a do toho nového přejeme, ať všechny šifry vyluštíte aspoň s nápovědou!

Kouzlo Vánoc

Kouzlo Vánoc

V tomto textu nehledejte šifru

 

„Milý Ježíšku.“

„Mijí Ježíčtu!“

„Co děláte, holky?“

„Tati, nelez nám sem!“

„Jo, nejež nám šem!“

„Proč?“

„Píšeme dopis Ježíškovi!“

„jo, dopiš Ježíčtovi!“

„No jo, ale to já právě potřebuju vidět!“

„Proč?“

„Jo, ploč?“

„No přece abych…,“ zarazil jsem se. Abych vám mohl ty dárky koupit. Abych vám zkazil kouzlo vánoc. Ježíšek není. Není! Dospějte už! Ne, je jim dohromady sotva deset, ještě mají na štědrovečerní mystérium právo. To jenom já to pak všechno sotva stihnu nakoupit.

„No přece abych zkontroloval, že neděláte stejnou pitomost jako loni,“ snažím se to zachránit.

„Jakou pitomost?“

„Jatou tipomošt?“

„No když jste chtěly nový tablet, že se na něm budete učit nové věci. Můžeš mi říct, Májo, co ses za ten rok naučila?“

„Spoustu věcí! Třeba instalovat apky. Teď tam mám jednu supr vánoční apku“

„O Ježíčtovi! Utážu?“

„Ne, nechci ji vidět.“ Nechci je vidět. Nechci vidět ani apku o Ježíškovi, ani Máju, ani Lídu. Mám toho dost. V práci nevím, z které do které, doma bordel jak v tanku, s vlastním tátou jsem se pohádal, něco  na mě leze…a teď ještě nevím, co s dárkama. Tři dny před  svátkama.


„Tati, tati! Dopis je pryč!“

Jasně, protože ho večer vzala Alča, když jsem padl jak zabitý. Aspoň někdo zůstal v rodině příčetný.

„Takže si ho Ježíšek vzal!“

„Jo, vžal!“


Je to divný. Alenka říkala, že ten dopis z balkonu nevzala. Já jsem si skoro jistej, že jsem ho taky nevzal. Teda, nakolik si můžu bejt jistej, v tomhle stavu. Tak kde ten blbej dopis je? No nic, tak holt koupíme lego a barbíny a pořešeno.

„To teda ne. Ten papír musíme najít, jinak nám to holky nezapomenou a Vánoce jsou v pytli! Podívej se, prosím tě, jestli ho někam nezanesl vítr.“

„To myslíš vážně?“

Na některé otázky člověk ani nečeká odpověď. Na našem balkoně nic, akorát kosa jak na Sibiři, pod balkonem nic, leda odpadky, u protějšího baráku nic, jedině stěny pomočené od ožralců, na balkoně naproti taky nic, jenom nějakej kus hadru…počkat, to není hadr, to je papír! Jasně, zajdu tam. Zítra. Ne, nespěchám do práce. Jo, zvládnu to. Ne, neznám je. Ne, nechce, ale co mám dělat. Zajdeš tam ty? Ne? Tak vidíš.


Paní Hrušková z protějšího baráku byla moc hodná, na balkon mě pustila, dokonce mi nalila i slivovici. Papír tam nebyl. Dali jsme si ještě tři panáky. Potřeboval jsem to. Pak přišel pan Hruška. Vypadal, že se na nás ani moc nezlobí. Dal si s námi další dva, pak ho napadlo, že má na balkoně bezpečnostní kameru a možná na ní bude něco vidět. Byl tam vidět papír, ale přečíst nešel. Zato tam bylo vidět, jak odlítá někam směrem k teplárně. Vlastně přímo do teplárny. Jo, zajdu tam. Hruškovi půjdou se mnou. Flašku jsme dopili a na cestu vzali druhou.


„Cože jste ztratili?“

Dopis Ježíškovi. Někde tady ve fabrice. Děti budou moc smutné, takovéhle Vánoce. Nemáte tady taky kamery?

„Máme. Správně bych vám vůbec nic neměl říkat, natožpak ukazovat záznamy. Ale že jsou ty Vánoce…“

Co vám budu povídat. V práci mám áčko, chlastám tady nalačno s vrátným a sousedama, Vánoce asi odležím v posteli, ale stejně je to jako vánoční zázrak. Ten papírek tam fakt byl! Letěl přímo do teplárenské pece, už už to vypadalo, že tam shoří, pak ale chytl nějakou termiku a tradá, hasil si to za svou vlastní záchranou přímo na chodbu a odtam na záchody. Vypnuli jsme záznam a běželi tam. V kabince, kam zaletěl, nebylo nic. Ani štětka, ani toaleťák, ani dopis.

„Co se s ním mohlo stát?“

Vrátný: „co se tak mohlo stát s papírem v kabince, kde není toaleťák?“

„Takže Vánoce v hajzlu…“

„Přesně!“


Domů jsem přišel jako zbitý pes, vymrzlý, pod paží náhradní dárky z Teska, v hlavě půllitr kořalky, v peněžence prázdno, v břichu jakbysmet. Alenka mi připravila večeři. Ani jsem se na ni nepodíval (na večeři, ale vlastně ani na ženu) a svalil se do postele. Zítra je Štědrý den. Nesem vám noviny, poslouchejte. Ježíšek není, tak naříkejte. Zázrak se nekoná.


Ráno si jdu ven zapálit a přede dveřmi zakopnu o poštovní balík. Rozbalím ho:

  • Plyšový hroch
  • Figurka chlapce
  • Dřevěná železnice
  • Nějaký pytlík s vonnými oleji
  • Sada barev v tubách
  • Dvě pentelky

„Májo, ty sis přála k Ježíškovi barvy?

„No, temperky. Jak to víš?“

Lída: „jo jo, pentelty, jat to víš?“

Pentelky! A plyšový hošík je hrošík! A váček a oleje je vláček s kolejemi! Tak dárky budou! Jak je to možné? Že by přece jen zázrak?


Večeře. Za chvíli se rozdávají dárky. Pod stromečkem je všechno, co si holky přály, snad. Liduška je jak na jehlách, Mája se tváří povzneseně. Alča na mě vrhá obdivné pohledy. Je zticha, ale její oči říkají: „Jak jsi to proboha udělal?“ No a já? Já se tvářím tajemně, to, že jsem zmatený úplně stejně, na sobě teď rozhodně nedám znát. Proč si taky pro jednou neužít kouzla vánoc?


Ráno mě překvapily dvě zprávy z elektronického bankovnictví. Jedna byla oznámení platby pro společnost Say&Buy za nákup přes mobilní aplikaci Milý Ježíšku. Druhá, na přibližně stejnou částku, za doručení dronem až před dům. Jak říkám, zázrak.

 

1. Nová naděje aneb Tak už to začíná 2.0

1. Nová naděje aneb Tak už to začíná 2.0

Vítejte u časosběrné orgovské reportáže ze hry A2NT 2018!

Pro ty z vás, kteří nemají dostudovaný loňský ročník: A2NT je soukromá předvánoční šifrovačka pro mé dvě děti, Adélku (13) a Ondru (15). Oproti loňskému zahlcení 26 šiframi (to krásné číslo nakonec nebylo ani využito) budou letos šifry čtyři – na každou a2ntní neděli jedna, a blíže nespecifikovaný počet šifer pod stromečkem. A kromě toho zřejmě ještě nějaké neplánované šifry, jak uvidíte už dnes. Poté, co děti šifru vyluští, najdete ji tady s drobným komentářem, ovšem bez autorského řešení. Budete potřebovat obvyklé lušticí pomůcky a internet. Tak na co čekáme?

 

Naděje. Přesně to symbolizuje první adventní svíčka a přesně to také vůbec nesouvisí s tématem první šifry. Tuto nulovou korelaci se budu snažit udržet i nadále. Šifra Ondrovi odolávala ani ne deset minut, Adélce celý den, ale nakonec to s malinkými postrčeními statečně vyseděla. Budete požadovat znalosti o americkém fotbale, a protože si nedělám iluze o velikosti průniku množin fanoušků šifer a fanoušků NFL, věřím, že Ondrův čas bude jeden z těch lepších. Slibuju, že příští šifra už bude méně specifická 🙂

Naděje: NFL

 

A ještě slíbená neplánovaná šifra, kterou jsem dostal od Adélky. Do krátké smysluplné tajenky se jí podařilo dostat hned tři v češtině nepříliš obvyklá písmenka, nemluvě o tom, že je to přímo popis dárku, který jsem dostal!